700 km okolo ČR…zbláznil jsem se!

Červen 7, 2015

Představte si, že jako běžec amatér naběháte v maximu 180 až 200 km za 31 dní. Pak se vám ale naskytne možnost, že se můžete stát hlavním protagonistou projektu, který spojuje několik věcí, co máte rádi – běh, rodinu, poselství, motivaci ostatních, rozdávání radosti. Má to ale jeden háček! Uběhnout za 24 dní 700 km okolo České republiky. Ten, kdo mne zná, ví, že se kromě nemoci a smrti nebojím ničeho a že podobně šílené věci jsou pro mne jako dělané. Řekl jsem si tedy – jdu do toho! Navíc zadarmo!

To, že poběžím okolo České republiky, jsem se dozvěděl na začátku března. Na nějaký pořádný trénink tedy bohužel nebyl čas. Na podobné navýšení kilometrů by bylo potřeba cca 6 – 9 měsíců tréninku. Společně s mým trenérem Milošem Škorpilem (pro vás, co nevíte, kdo je Miloš Škorpil, připomínám, že jde o běžeckého guru, něco jako Jaromír Jágr v hokeji) jsme sestavili rychlo-tréninkový plán. Miloš mi pomohl nejenom s plánem, ale i s technikou. Plus mi poskytnul spoustu poznatků o dálkovém běhání. Do toho všeho jsem normálně pracoval, cvičil a připravoval se na něco, co přede mnou žádný amatérský běžec nedokázal.

Den D – 5.5.2015. Příchod na místo startu, rozhovory, natáčení, tiskovka a krátce po půl desáté jsem se za velkého doprovodu vydal směr tour de ČR po vlastních. Díky všem, co jste se mnou byli na startu a podporovali mne!

Pak už to bylo na mne, mém týmu a opravdu to nebylo jednoduché. Navíc oproti slovenské kolegyni Veronice, která je profesionální sportovec – triatlonista, jsem běžel po turistických trasách. Verča běžela 99% tratě po silnici. Někdy to převýšení, seběhy, samotné cesty skrz potoky, bláto, kameny, kořeny byly opravdu pekelné. Mnohokrát se stalo, že jsem lezl po čtyřech, protože stoupání skrz vrstevnice bylo veliké.

Naše dny vypadaly takto. Vstávali jsme většinou kolem půl osmé, někdy dříve. Osmá hodina snídaně a v devět se vybíhalo. Pak se celý den běhalo, točilo, fotilo, dávaly se rozhovory. Pro mne jako běžce byly hodně těžké přestávky. Zastavit se třeba po osmi kilometrech na hodinu, hodinu a půl. Pak se zase rozbíhat a to i několikrát za den. Nic moc. Na ubytování jsme většinou dorazili kolem šesté, sedmé. Večeře, dořešení trasy dle aktuálních podmínek na druhý den, psaní deníku, odpovídání na dotazy novinářů. Chodil jsem spát kolem půl jedné, jedné a můj tým i k druhé ranní. Velká poklona!

Když jsme u toho, v mém týmu jsem měl samé úžasné pracanty. Verču, Pepu – produkce, trasování, média, sociální média a vše kolem. Vaška, Peťu – fotografové, kameramani, co by se kvůli dobrému záběru nechali rozkrájet. Natálku – lékařka, řidička a osobní asistentka v jedné osobě. Měla to se mnou někdy hodně těžké, protože jsem nejenom hrozný dříč, ale nerad si nechávám i pomoci.

Dny plynuly, my se posouvali z místa na místo a pomalu se blížil den H neboli den Hodonín. Den, na který jsem se měl asi těšit, jenže netěšil. Věděl jsem, že tím naše putování skončí a vše se zase vrátí k normálnímu životu.

Den H byl zde! Vstávání kolem osmé, rozhovor pro Deník, Kiss rádio a vybíháme. Do Hodonína jsem dorazil kolem třetí. Šlo se do finále. S Verčou jsme se nejdříve setkali přesně na hranici České a Slovenské republiky. Konfety, objetí, dojetí, rozhovory a po krátké pauze jsme se vydali směr náměstí. Tam jsme společně dobíhali s doprovodnými vozy za mohutného povzbuzování fandů i rodiny. 20 metrů, 10 metrů, 3,2,1 – dokázal jsme to!!! Jako běžec amatér jsem uběhnul 700 km za 24 dní i s velmi náročným doprovodným programem.

První pocity: Hrdost na sebe sama, že jsem dokázal něco, co bylo na hranici mých fyzických schopností, že jsem to ani přes bolest, horečku, deštivé počasí nevzdal a úleva, že se mne, ani nikomu z mého týmu nic nestalo. A také hrdost na to, že jsem to uběhnul na normální stravu.

Následovalo mnoho gratulací, focení, rozhovorů a hlavně – předání posledního kousku, který je nejcennější, mému bráchovi. Slzy nechyběly. Těžko se to popisuje, ale představte si, že pro někoho, koho máte rádi, uděláte něco, co je na hranici, něco, co nikdo před vámi nedokázal, něco, co je výjimečné. A přesně o tom je poselství posledního kousku.

Díky všem, co jste mi fandili, drželi palce, posílali vzkazy, smsky, fotili se se mnou, atd. Velmi si toho vážím a jste to vy, kdo mne hnal dál i přes mnoho potíží, jako byla svalová horečka, střevní chřipka, svalové křeče, atd. Velké poděkování patří také týmu, mé rodině a mé drahé polovičce Helence.

A na závěr ještě několik nej:

Nejkrásnější moment: předání posledního kousku bráchovi.

Nejčastější slova na mou adresu: Magor, blázen.

Nejzajímavější otázka od novináře: Nevadí vám, že vám říkají český Forrest Gump, vždyť on byl blbej?

Nejdrsnější úsek trasy: Špindlerův Mlýn, Špindlerova bouda, Sněžka, Labská bouda, Černá hora, Jánské lázně.

Nejkrizovější den: 12ctý, kdy mne postihla střevní chřipka, šílené křeče v břiše, kdy jsem běžel s teplotou a večer jsem měl i horečku.

Nejvyšší místo: Sněžka – byla tady opravdu zima – brrrrr.

Největší zážitek: samotný běh!

Největší překvapení: když jsem třetí den dostal Happy Boy pro štěstí.

Nejlepší tým: ten můůůůj!

Nejlepší jídlo: domácí borůvkové knedlíky.

Nejužívanější pitivo u mne: Coca Cola light a voda.

Těch nej by se dalo napsat mnohem, mnohem více, ale nechci vás zdržovat.

Závěrem snad už jen jedno velké díky za to, že jsem mohl být hlavní postavou tohoto nádherného projektu, který měl inspirovat vás ostatní udělat něco výjimečného buď kvůli sobě, nebo kvůli ostatním.

Pro mne osobně není největší odměnou to, že jsem jako běžec amatér oběhnul Českou republiku, ale že mi chodí zprávy od vás, že jsem vás inspiroval a popostrčil například ke změně práce, rozjetí podnikání, startu běhání, požádání o ruku, koupě bytu, atd. To je pro mne ten nejcennější pocit!

Váš český Forrest Gump Jirka Gruntorád

PS: videa z běhu najdete zde.