Zpět na rubriku

Kam dospělo české hobby běhání…

Je mi jasné, že další řádky se nebudou některým číst moc hezky, ale berte to jen jako takové zamyšlení od no name člověka, pro kterého je běh druh relaxace a práce, kdy se snažím mnoho z vás posunout trénováním nejenom k lepším časům, ale hlavně k lepšímu a spokojenějšímu osobnímu životu.

Když nebudu počítat své atletické začátky na škole a krajských olympiádách v mládí, s během na dlouhé tratě jsem začal cca okolo 16 let, v roce 1996. Stejně tak jako s lektorováním a trénováním. Pamatuji si, že nás běhalo strašně málo a kolikrát jsem za celý běh nepotkal ani jednoho běžce.

Čas plynul a do běhu i školení na trénování běhu jsem se pořádně opřel od roku 2012. Mým prvním velkým závodem tehdy byla RunTour v Českých Budějovicích. Pamatuji si, že všude vládla naprostá pohoda, lidé se usmívali, a když jsme běželi závod, plácali jsme si se všemi kolem trati, dělali si z toho srandu, i když jsme měli jazyk na vestě a sotva dýchali. Nikdo nikoho nikam nestrkal, nefotilo se milion selfíček a podstatou nebylo machrovat na FB nebo INSTAGRAMU. To samé jsem zažil i na českobudějovickém půlmaratonu. Diváci kolem trati, všichni si to užívali. Ať běželi na 1:20 nebo 2:30.

Ovšem za poslední rok, rok a půl pozoruji, že se běhání zvrhlo v něco úplně jiného než v oslavu sportu, emocí, relaxu a užívání si, že máme ten dar hýbat se a žít.

Kdybych to měl říci dvěma větami, tak cca do roku 2015 se mne vždy všichni ptali: „ Jak sis to užil, jaká byla atmosféra“. Teď – „Za kolik, jakej čas“? Spousta z vás v tom možná nevidí rozdíl, ale to je jenom zdání.

Zatímco dříve bylo běhání, potažmo závodění o zážitku, emocích, dobrém pocitu a fandění, dnes mnoho lidí chodí na závody a běhá spíše z důvodu, že je to in, cool, že si narcistně pohladí svoje ego díky milionu fotek na FB,  INSTAGRAMU a hlavně sdělením času a umístění. Like a srdíčka jsou dnes víc než prožitek – hlavně dobře nafotit a přidat ty správné hashtagy. Virtuální pochvala je prostě víc, než opravdový reálný běh a závod.

Vrcholem tohoto nového trendu pro mne byl včerejší českobudějovický půlmaraton. I když jsem toho měl plné kecky, protože jsem běžel třetí půlmaraton za tři týdnu na hranici 1:30, snažil jsem se poděkovat divákům, kteří obětovali svůj čas a přišli nás podpořit, plácáním si rukou, úsměvem, pozdravem, prohozením vtipu. Ovšem asi je to špatně, když mne jeden běžec po pozdravu vodičů v protisměru počastoval větou: „Kurva můžeš běžet bez toho neustálého zdravení, řvaní na pozdrav a nedělat z toho divadlo! Nejsi v Hollywoodu.“ Slovy našich mladších běžců – WTF???

Chápu, že čas, zlepšování se a soustředění na závod k běhu patří. Ale copak většina závodního pole běhá jako Jirka Homoláč, Petr Pechek nebo Wilson Kipsang? Drtivá většina závodníků není elita, nejsou ze sportovního klubu, u kterých to lze naprosto pochopit.

Na mnoho běžcích v poslední době vidím, že běhají strašně silově, rvou to silou, ne uvolněnou technikou, která je pro ně šetrnější a díky které dosáhnou lepších výsledků. Což je dáno hlavně psychickým rozpoložením. Musím, nebo si nebudu moci na sociální média dát super, fotku, super čas, atd. Ne nadarmo všem říkám, ukaž mi jak běháš, a já Ti povím, jak se nyní v životě máš.  Přijde mi, že výsledek, čas, umístění, správná fotka, liky, srdíčka jsou dnes více, než reálná zkušenost ze závodu, z tréninku.

Ale třeba se pletu, vidím to špatně a bleju tady nesmyslné kecy.

Přeji všem, aby si běhání a život užívali na maximum. Ať běháte na pohodu, nebo na čas, hlavně si to užijte, prožijte a mějte na paměti, že – náš čas je pouhopouhé prozatím!

Jirka

Nahoru