6 – Čím jsi chtěl být?

Vším možným. Ale od určitého věku jsem v tom měl jasno. Asi od desíti jsem chtěl být pilotem civilních letadel. Stavěl jsem modely, chodil do leteckého kroužku, už jsem si chtěl dělat licenci na větroně a postupovat dál. Jenže přišla puberta a člověk měl úplně jiné “starosti“. Také jsem chtěl být doktorem. V nemocnici jsem strávil hodně času. Jednak jako pacient a také tam můj taťka patnáct let pracoval. Ve škole mě nazývali “poloviční doktor“, protože moje znalosti byly hodně nad rámec běžných znalostí. Také mi říkali, že mám velkou schopnost empatie a že bych se na doktora stoprocentně hodil. Jenže já si v rozhodujících chvílích nevěřil, myslel jsem, že na to nemám, a tak jsem si přihlášku na medicínu nakonec nepodal. Asi jsem byl hrozný srab. Nakonec jsem skončil na Jihočeské univerzitě. I tak mám ale vždycky takový zvláštní pocit, když přejdu za bránu nemocnice. Nikdy mě to prostředí, kde se snaží všichni lidem pomoci, nepřestane fascinovat a k těmto lidem, kteří se o nás starají, chovám velkou úctu a respekt.

7 – Zažil jsi někdy něco, co tě opravdu dostalo?

Ano, mám tři zážitky, kdy jsem byl blízko toho, co nás všechny stejně čeká. První je z doby, kdy mi bylo asi jedenáct, v noci jsem dostal neidentifikovatelný záchvat, dusil jsem se a skončil na dětské JIPce. Když jsem se ráno probíral, vedle mě zrovna umírala devítiletá holčička. Asi osm lidí se snažilo jak mohlo, ale i když udělali všechno možné, holčička umřela. Ten bezmocný výraz doktora mi utkvěl v paměti dodneška. Druhý zážitek je z doby, kdy mi bylo čtrnáct let. Při sjíždění na pytli z kopce jsem narazil zezadu hlavou a zády do betonového sloupu ve vysoké rychlosti. Upadl jsem do krátkého bezvědomí. Když jsem se probral, nemohl jsem se od pasu dolů hýbat. Naštěstí!!! to bylo jen naraženou míchou a po několika hodinách jsem mohl opět chodit. Ten pocit, kdy se člověk postavil opět na vlastní nohy, se nedá popsat a ničemu se nevyrovná. Nikdy na to nezapomenu!!! Odnesl jsem to jenom odraženýma ledvinami, pohmožděninami a zablokovanou krční páteří. V nemocnici jsem byl týden a doktor mi tenkrát řekl, že být to o jeden jediný centimetr vedle, umřel bych. Poslední zážitek je dva roky starý. S autem jsem vylétl ze zatáčky a třikrát se otočil v poli. Byl to mžik. Ale jestli jste někdo z vás zažil něco podobného, tak mi dáte za pravdu, že v tu chvíli je to nekonečné. Auto bylo na maděru, ale já jsem vylezl jen se zlomeným prstem, hlubšími oděrkami a modřinami (více zde). Tyhle tři momenty mě zatím dostaly nejvíce a děkuji nastotisíckrát všem andělům strážným, že neměli dovolenou nebo pauzu na jídlo!

8 – S kolika holkama si chodil?

Možná, že jsem asi divný, ale ve svých šestadvaceti chodím se čtvrtou slečnou. Nejkratší vztah trval rok a půl, nejdelší přesně sedm let. S první holkou jsem začal chodit ve 14.

9 – Jakou máš rád barvu?

Žlutou, červenou a bílou.

10 – Odkud jsi?

Přes dvacet let žiji v Českých Budějovicích, ale moje kořeny sahají na Vysočinu. Narodil jsem se v Havlíčkově Brodě. Táta je z Horní Cerekve a mamka též z Havlíčkova Brodu.

A co vy, na co se Vás lidé nejvíc ptají?

Jirka