Zpět na rubriku

TOP 10, aneb odpovědi na nejčastější otázky!

Zkoušeli jste někdy v paměti zapátrat, kolikrát jste museli na nějakou otázku odpovědět. Normálně bych nad tím vůbec nepřemýšlel, ale když jsem dneska asi po x-té odpovídal na jednu otázku, tak si říkám – na co se lidi asi nejvíce ptají, kromě běžných otázek typu “Jak se máš, kolik je hodin apod.“???

A tak jsem z recese sestavil desítku otázek, na které se lidé kolem mě, ať už doma, v práci nebo venku, nejvíce ptají. Jednička je nejčastější a desítka nejméně častá – dobře se bavte. ( A dolu mi klidně připište, na co se třeba nejvíce lidé ptají Vás:-)

1 – Chodíš s někým?

Ano.

2 – Když cvičíš ten aerobik, jsi na kluky?

Nééé, jsem 100 %, možná i víc na holky!

3 – Jak jsi se dostal do rádia?

Přes konkurz na moderátora v březnu roku 2003:-)

4 – Jak jsi se dostal k aerobiku?

Už od mládí mě bavil tanec, a tak mě jednoho dne bývalá přítelkyně vytáhla k její sestře, která je lektorkou v ČB. Natolik se mi to zalíbilo, že jsem bez aerobiku nemohl vydržet ani týden, psal se rok 1996.

5 – Který typ holek se Ti líbí?

Asi bych měl začít, že na vzhledu nezáleží atd. atd., ale na rovinu říkám, že když chce mít člověk spokojený vztah a sexuální život, tak na vzhledu velmi záleží. I poslední průzkumy to jen a jen potvrzují. Přes 60 % lidí se rozchází kvůli neshodám ve vzhledu a sexu. A co se líbí mě: mám rád sportovní typ holek, což ale neznamená slečny se 40 kily včetně postele!!! Naopak, kolikrát je víc sexy slečna s vysportovanou postavou a pár kily navíc, než vychrtlá holčina! Také se mi líbí, když má slečna delší vlasy (já vím, udržovat to je šílené, ale vypadá to moc krásně dámy, takže nezkracujte jako paní správcová v Postřižinách!!!). To je asi, co se týká vzhledu, vše! U povahy ten seznam ale bude delší. Začnu co nemám rád. Zlatokopky, velkotabákové konzumentky, alkoholičky, nevěrnice, frajerky, holky, které se starají jenom o sebe a svůj vzhled. Také moc nemusím slečny, které by nejradši, aby je někdo pořád oprašoval, staral se o ně a servíroval jim všechno až pod nos. Mám rád, když je slečna zdravě sebevědomá, cílevědomá, má smysl pro humor, a je soběstačná. Jo a co se týká barvy vlasů, tak to je mi fakt jedno! Není totiž důležité, co je na, ale v hlavě!

6 – Čím jsi chtěl být?

Vším možným. Ale od určitého věku jsem v tom měl jasno. Asi od desíti jsem chtěl být pilotem civilních letadel. Stavěl jsem modely, chodil do leteckého kroužku, už jsem si chtěl dělat licenci na větroně a postupovat dál. Jenže přišla puberta a člověk měl úplně jiné “starosti“. Také jsem chtěl být doktorem. V nemocnici jsem strávil hodně času. Jednak jako pacient a také tam můj taťka patnáct let pracoval. Ve škole mě nazývali “poloviční doktor“, protože moje znalosti byly hodně nad rámec běžných znalostí. Také mi říkali, že mám velkou schopnost empatie a že bych se na doktora stoprocentně hodil. Jenže já si v rozhodujících chvílích nevěřil, myslel jsem, že na to nemám, a tak jsem si přihlášku na medicínu nakonec nepodal. Asi jsem byl hrozný srab. Nakonec jsem skončil na Jihočeské univerzitě. I tak mám ale vždycky takový zvláštní pocit, když přejdu za bránu nemocnice. Nikdy mě to prostředí, kde se snaží všichni lidem pomoci, nepřestane fascinovat a k těmto lidem, kteří se o nás starají, chovám velkou úctu a respekt.

7 – Zažil jsi někdy něco, co tě opravdu dostalo?

Ano, mám tři zážitky, kdy jsem byl blízko toho, co nás všechny stejně čeká. První je z doby, kdy mi bylo asi jedenáct, v noci jsem dostal neidentifikovatelný záchvat, dusil jsem se a skončil na dětské JIPce. Když jsem se ráno probíral, vedle mě zrovna umírala devítiletá holčička. Asi osm lidí se snažilo jak mohlo, ale i když udělali všechno možné, holčička umřela. Ten bezmocný výraz doktora mi utkvěl v paměti dodneška. Druhý zážitek je z doby, kdy mi bylo čtrnáct let. Při sjíždění na pytli z kopce jsem narazil zezadu hlavou a zády do betonového sloupu ve vysoké rychlosti. Upadl jsem do krátkého bezvědomí. Když jsem se probral, nemohl jsem se od pasu dolů hýbat. Naštěstí!!! to bylo jen naraženou míchou a po několika hodinách jsem mohl opět chodit. Ten pocit, kdy se člověk postavil opět na vlastní nohy, se nedá popsat a ničemu se nevyrovná. Nikdy na to nezapomenu!!! Odnesl jsem to jenom odraženýma ledvinami, pohmožděninami a zablokovanou krční páteří. V nemocnici jsem byl týden a doktor mi tenkrát řekl, že být to o jeden jediný centimetr vedle, umřel bych. Poslední zážitek je dva roky starý. S autem jsem vylétl ze zatáčky a třikrát se otočil v poli. Byl to mžik. Ale jestli jste někdo z vás zažil něco podobného, tak mi dáte za pravdu, že v tu chvíli je to nekonečné. Auto bylo na maděru, ale já jsem vylezl jen se zlomeným prstem, hlubšími oděrkami a modřinami (více zde). Tyhle tři momenty mě zatím dostaly nejvíce a děkuji nastotisíckrát všem andělům strážným, že neměli dovolenou nebo pauzu na jídlo!

8 – S kolika holkama si chodil?

Možná, že jsem asi divný, ale ve svých šestadvaceti chodím se čtvrtou slečnou. Nejkratší vztah trval rok a půl, nejdelší přesně sedm let. S první holkou jsem začal chodit ve 14.

9 – Jakou máš rád barvu?

Žlutou, červenou a bílou.

10 – Odkud jsi?

Přes dvacet let žiji v Českých Budějovicích, ale moje kořeny sahají na Vysočinu. Narodil jsem se v Havlíčkově Brodě. Táta je z Horní Cerekve a mamka též z Havlíčkova Brodu.

A co vy, na co se Vás lidé nejvíc ptají?

Jirka

Nahoru