Jak jsem si užil RunTour v Liberci…

Srpen 18, 2014

Když se před znalcem tratí Česká Pojišťovna Mizuno RunTour zmíníte o městě Liberec, možná si řeknete, proč se začíná šibalsky smát, nebo proč začíná propadat panice. Vězte, že za tím není nic jiného, než že trať v Liberci je jiná než zbytek tratí po celé České republice a ne nadarmo se říká, že kdo doběhne v Liberci, doběhne už všude.

Byla sobota devatenáctého července a stejně jako mnoho stovek dalších běžců i já jsem si se svojí přítelkyní přivstal a z jihu Čech, konkrétně z Českých Budějovic, vyrazil směr sever. Do města pod Ještědem, Liberce, jsme dorazili kolem druhé odpolední a za pár minut už jsme parkovali v postranních uličkách kolem ZOO Liberec. Místa bylo všude ještě dost, ale za hodinu už to byl trošku boj najít volné místo pro Vašeho plechového miláčka.

Registrace, jako vždy velmi rychlá, a tak jsme měli spoustu času se projít po běžeckém městečku, které na každé zastávce Česká Pojišťovna Mizuno RunTour vyroste. Největší atrakcí pro letošní Liberec se stal nenápadný stánek hned na začátku s názvem točená zmrzlina. Když jsme přijeli, byla tam fronta, před startem pětky tam byla fronta, při startu desítky tam byla stále fronta, a když jsme odjížděli, byla tam stále velká fronta. Organizátoři zřejmě věděli, že bude velmi teplé počasí a bylo třeba se chladit. Navíc ten, kdo si frontu vystál, se oblizoval až za ušima. Kromě zmrzliny, jste v běžeckém městěčku mohli samozřejmě najít tradiční partnery Česká Pojišťovna Mizuno RunTour.

S přítelkyní to máme hezky rozdělené, ona běhá pětku, moje maličkost desítku, takže každý z nás může fotit toho druhého a povzbuzovat. Nejinak tomu bylo i zde, takže úderem šestnácté odpolední jsem fotil start pětky jak o život a v mezičase jsem se lehce začal rozcvičovat. Pořádné zahřátí na takovéto trati je prostě základ, ať běžíte pro radost, nebo máte nějaký větší cíl.

Drahá polovička doběhla ve velmi dobrém čase a to byl signál, abych se začal rozcvičovat naplno. Nervozita začala malinko pracovat, protože jsem měl za sebou náročný sportovní týden ve Špindlerově Mlýně a přeci jenom jsem cítil, že zadní strany stehen ještě nejsou dostatečně zregenerované. Ale co, ono to nějak dopadne. Když budu mít stejný čas jako loni, budu po sportovním týdnu nadmíru spokojený.

Těsně před sedmnáctou se šinu na start – největší hvězdy jsou vepředu. My, trošku trénovaní “hobíci“, bereme šestou, sedmou řadu. Startuji GPS hodinky, mp3 přehrávač a zatímco kolega moderátor Adam Nedvídek zpovídá RunTourácké rivaly, koukám před sebe na ten všem dobře známý kopec hned po startu. Do začátku zbývá pár desítek sekund, poskakuji, zahřívám se (i když to nebylo v tomto počasí třeba, teplota ve stínu byla 31 stupňů Celsia). Už se to blíží….

Tři, dva, jedna – start! Vybíhám a zjišťuji, že se mi ztratil nejen GPS signál, ale i mp3 se přepla do úsporného módu. Říkám si: „Super, to to hezky začíná“. Mačkám aspoň stopky kvůli záznamu tepovky a startuji mp3 přehrávač v prvních metrech startovního kopce. Kolem mne se přehnala velká vlna a mě tak v hlavě šrotuje: „Hmmm, tak dneska jsem tady asi do počtu“.

Překvapivě snadno dosahuji vrcholu (myslím vrcholu kopce 🙂 ) a začíná první seběh dolů. Snažím se to napálit, co to jde, ale s ohledem na bezpečnost dalších běžců a svojí bezpečnost. Minulý rok jsem v seběhu hodně ztratil, protože jsem nevěděl, co mne na této trati čeká, a měl jsem strach, abych se nezranil. Letos už to pálím na “plné kule“.  Pomalu předbíhám tu velkou vlnu, která na startu vypálila jak Usain Bolt, ale po prvním kopci mnohým došly síly.

Po dalším z mírnějších kopečků vidím první občerstvovací stanici. Beru vodu, trošku si cucnu a zbytek na sebe leju. Zdá se mi, že to snad jenom zasyčelo a voda se vypařila. Běžím dál, vbíhám na pěšinku a matně si z minula pamatuji, že by to nyní mělo být naštěstí jenom stále dolů. Paměť mne neklame a jako kamzík skáču přes kořeny, kameny, snažím se netrefit strom a do toho mi v uších zní “Born to be wild“. Jsem dole a vbíhám na asfaltovou silnici. Cestou potkávám vodiče s časem 45 minut. Má problém s držákem vlaječky. Říkám si, že mu pomohu, ale i on už se rozbíhá a vlaječku bere do ruky. Míjím cisternu s vodou, clona nikde. Hmmm, asi jim došla voda. Nevadí a psychicky se připravuji na nejtěžší část tratě – výběh kolem ZOO Liberec a hned opět do kopce. Zpomaluji, abych nešel hodně nad anaerobní práh, a vychutnávám si fandění diváků. Ostrá pravá, kolem keře, další ostrá pravá a už, už vidím cíl. Tedy, kdybych běžel pětku.

Nás desítkáře čeká ještě jedno kolo. Na občerstvovací stanici beru opět vodu a leju ji na sebe. Vbíhám do druhého kola a pomalu začínám cítit zadní strany stehen a nedostatek cukru. Koukám na hodinky a tam čas 22:30. Říkám si, že se mi to asi zdá, protože to je nějak moc dobrý čas na Liberec a uklidňuji se tím, že druhé kolo bude brutálnější a čas o hodně, hodně pomalejší. Vybíhám počáteční kopec, ale už to jde ztuha. Cítím, jak mi dřevění nohy. Ovšem bojuji a v duchu si počítám tempo kroků, které se snažím udržet. Konečně jsem nahoře. Snažím se rozběhnout z kopce, ale jde to ztěžka. Únava se projevila. Snažím se nepolevit. Dobíhám na třetí občerstvovací stanici a vbíhám na pěšinu. Loknu si vody. Bohužel tak nešťastně, že mi zaskočí a kašlu jak tuberák. Snažím se to rozdýchat a hlavně běžet. Kolem mne nikdo. V lese to působí trošku strašidelně, ale za chvíli dobíhám skupinku tří běžců přede mnou a držím se jich. Míjíme jednoho z pořadatelů, který nahlas počítá 35, 36, 37. Říkám si, že by to byl čas. Pořadí asi těžko, když jsem minule byl na šedesátém třetím místě a to nás tu nebylo tolik. Házím to za hlavu a běžím dál.

V dálce vidím opět cisternu a hurááááá – clona funguje. Jak malý Jarda vbíhám do clony a užívám si nádherně studenou vodu – boží! Já chci ještě. Ale není čas. Dobíhám na roh ZOO a s vědomím, že už mne čeká jen kopec do cíle, začínám zrychlovat. Ty poslední metry jsou nekonečné. Zatraceně neposunul někdo ten cíl? Konečně do něj vbíhám, usmívám se na pana fotografa na židličce a mačkám stopky. Chvilku jsem v šoku, ale pak mi to dochází. Nejtěžší trať Česká Pojišťovna Mizuno RunTour jsem zdolal o minutu a dvacet jedna sekund dříve než v minulém roce. Ta radost se nedá popsat, to se musí zažít. Vyndávám si čip z čísla. Dostávám medaili a leju do sebe rovnou dva ioňťáky. K tomu mi drahá polovička říká, že jsem tu letos nějak brzo. Loni jsem byl šedesátý třetí, letos jsem běžel se startovním číslem šedesát tři a tak si říkám, že kdyby to bylo lepší než loni, tedy mezi padesátkou a šedesátkou, budu happy.

Protahuji se, leje ze mne jak z vodovodu a snažím se do sebe nasoukat banán. Po čtvrthodinovém protažení vyrážíme k autu, převlékám se a vyrážíme směr České Budějovice.

Po skoro třech hodinách jsme doma a já na internetu zjišťuji, že jsem skončil na třicátém šestém místě. Dochází mi, že pán opravdu počítal pořadí, ale na tak super výsledek jsem prostě u sebe, coby lehce běhajícího hobíka, nepomýšlel.

Zapíjím to oblíbeným Proseccem a cítím se, jako bych vyhrál olympiádu. A o to přesně v Česká Pojišťovna Mizuno RunTour jde. Jak kdysi řekl baron Pierre de Coubertin: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ A překonat sám sebe. To je to největší vítězství.

Jestli se tedy rozmýšlíte, zda se přihlásit na další závod Česká Pojišťovna Mizuno RunTour, udělejte to. Je jedno, jestli doběhnete první, desátí, stý, nebo poslední. Ten pocit při proběhnutí cílem na gauči, nebo v hospodě nezažijete. A hlavně uděláte něco pro to nejdůležitější, co máte – Vaše zdraví!

Všem přeji nádherné léto a běhu zdar, nazdar!

Jirka