Jak jsem si potykal s rakovinou

Aby do sebe vše zapadlo, jak má, je třeba malý exkurz do mého dětství…

Když jsem byl mladší, býval jsem hodně nemocný. Na antibiotikách skoro pořád, Pendeponů mraky, občas nějaká ta výměna krve a doplnění červených krvinek. Dětská JIPka, cestování záchrannou službou, atd. I přesto mám hlavně českobudějovickou nemocnici moc rád a cítím se tam jako doma. Pracoval tam můj taťka a já měl možnost poznat ji do nejmenšího detailu a zažít mnoho věcí. Včetně třeba doučování vyšší matematiky jeho kamaráda na patologii nebo urgentní příjem rodiny po těžké autonehodě. Ovšem jedno oddělení mi vždy nahánělo strach – onkologie. Ať už dětská nebo dospělá. Z toho pavilonu je sice ze střechy nádherný výhled, ale vždy jsem si přál, abych se tam nikdy nedostal jako pacient. A proto se celý život řídím heslem: „Nejde o zdraví nebo o život, jde o hovno“.

Jenže člověk míní, život mění….

číst dále