Jak jsem si potykal s rakovinou

Květen 16, 2018

Aby do sebe vše zapadlo, jak má, je třeba malý exkurz do mého dětství…

Když jsem byl mladší, býval jsem hodně nemocný. Na antibiotikách skoro pořád, Pendeponů mraky, občas nějaká ta výměna krve a doplnění červených krvinek. Dětská JIPka, cestování záchrannou službou, atd. I přesto mám hlavně českobudějovickou nemocnici moc rád a cítím se tam jako doma. Pracoval tam můj taťka a já měl možnost poznat ji do nejmenšího detailu a zažít mnoho věcí. Včetně třeba doučování vyšší matematiky jeho kamaráda na patologii nebo urgentní příjem rodiny po těžké autonehodě. Ovšem jedno oddělení mi vždy nahánělo strach – onkologie. Ať už dětská nebo dospělá. Z toho pavilonu je sice ze střechy nádherný výhled, ale vždy jsem si přál, abych se tam nikdy nedostal jako pacient. A proto se celý život řídím heslem: „Nejde o zdraví nebo o život, jde o hovno“.

Jenže člověk míní, život mění….

„Ta malinká piha se mi nějak nelíbí.“ Věta od drahé polovičky, která to celé v prosinci 2017 odstartovala. Jako správný chlap jsem nad tím mávnul rukou a po několika urgencích jsem se tedy objednal k paní kožařce na kontrolu znamének. „Jirko, ta piha se mi nějak nelíbí, sice je malá, ale pošlu Tě na onkologii na MB tým“, zněla slova paní doktorky.

7. března 2018 jsem tedy vyrazil na onkologii v českobudějovické nemocnici. Konkrétně do onkologické ambulance. První dojem? Hodně silný. Panuje tu takový zvláštní klid. Jako kdyby se tu zastavil čas. Tady opravdu nikdo nikam nechvátá, nikdo nervózně nepřešlapuje. Na rovinu říkám, že tady úplně cítíte, jak vám smrt dýchá na záda. A když vidíte třeba tátu dvacetiletého syna brečet, jsou to hodně silné momenty.

Abych to zkrátil, MB tým mi potvrdil to, v co jsem nedoufal ani ve snu – rakovina kůže. Zhoubný melanom trupu. Věc, o které jsem před tím mnohokrát slyšel, ale jelikož se dobře opaluji, za život jsem se spálil asi třikrát, nevěnoval jsem tomu pozornost. Jenže rakovina se neptá a je jedno, že žijete zdravým životním stylem a sportujete.

První pocit?

Jako kdyby vám na nohy dal někdo železnou kouli. Šok! A v duchu se vám přehraje klasická otázka – kolik mám asi času? Ovšem i když vše vypadá v prvních sekundách špatně, vězte, že jedno vždy zůstane – naděje! Naděje, že tento melanom byl objeven včas, že nestačil metastázovat na vnitřní orgány ani do sentinelových (strážných) uzlin. Pak jsou vyhlídky na poklidné stáří více než reálné.

Následně to šlo ráz na ráz – ultrazvuk, rentgen, plastická chirurgie (ne opravdu vám nevyndají jen znaménko na jeden, dva stehy) a čekat na operaci s vědomím, že toho malého zmetka s průměrem 6 mm máte stále na sobě. První dobrá zpráva přišla hned – ultrazvuk i rentgen negativní.

O měsíc později jsem vyrazil po 23 letech do českobudějovické nemocnice jako pacient na operaci. Konkrétně na plastickou chirurgii. Ta se provádí v celkové narkóze. Detaily tady popisovat nebudu, to si nechám na speciálních pár řádků, ať to není extra dlouhé. Stejně tak jako rekonvalescenci. V práci a kamarádům jsem říkal, že jdu na menší chirurgický zákrok, protože ač to nebylo nejpříjemnější, stále si myslím, že jsou na tom lidé milionkrát hůře. A hlavně jsem nechtěl nikoho strašit. Takže jsem to věděl jen já, drahá polovička a doktoři.

Výsledek?

Dvě 8 cm jizvy v každém podpaždí a mezi lopatkami kus kůže o velikosti 12x4x1,5 cm pryč. Z toho pak zbyla pěkná klikatá dlouhá jizva.

Hned druhý den po operaci další dobrá zpráva – na první pohled uzliny v pořádku. Ovšem verdikt určí histologie.

9. květen – den D!

Opět návštěva MB týmu na onkologii, kontrola jizev, zad a hlavně, výsledky histologie – ano, byl to melanom, ale jinak vše negativní. To byla rána! Jak mi spadnul kámen ze srdce! Jizvy – no problem, ale tohle byla výborná zpráva jako hrom. Pokud mi z tohoto zbydou jen jizvy – ty woe, beru všema deseti, tedy dvaceti.

A protože jsem to já, tak už jsem hned v sobotu 12. května dělal vodiče a rozcvičkáře na RunTour v Brně. Jak mi řekl primář na onkologii – jizvy vem čert, teď je důležitý se z toho neposrat.

Mám vyhráno?

Absolutně ne. V prvních pěti letech je skoro 50% šance, že se melanom vrátí. Takže? Naděje, pečovat o sebe a věřit! Na druhou stranu to dopadlo, jak nejlépe mohlo. Teď je ze mne onkologický pacient na doživotí. Kontroly co půl roku, po pěti letech jednou za rok. Jo a 50ka faktor je můj nejnovější kámoš. Ano opravdu existuje. Doteď jsem ji znal jen z vyprávění.

Mohl jsem tomu nějak předejít?

Vlastně si za to mohu tak trochu – hodně, sám. Když jsem byl mladší, 16 – 23 let, chodil jsem do solárka dokonce i dvakrát třikrát týdně. Do toho jsem se mazal nízkým faktorem na reálném sluníčku a to byl kámen úrazu. Jak mi řekl pan primář – do 22 až 23 chodit do solárka a opalovat se s nízkým faktorem je sebevražedná kombinace i u tmavších typů. Tělo si to zapamatuje a vrátí vám to po 30ce. Proto je v současné době melanom diagnostikován stále více mladým slečnám, maminkám. Hříchy z mládí a touha po opálení.

Takže! Dávejte na sebe pozor, choďte na preventivní prohlídky znamének a bacha při opalování! Hlavně si neříkejte, mne se to stát nemůže. Frajerek a frajerů jsou plné hřbitovy.

Poděkování…

Je to trošku klišé, ale ze srdce opravdu velké díky všem doktorům a doktorkám, kteří se o mne starali a budou starat. Sestřičkám, drahé polovičce a omluva rodině, že jsem jim o tom řekl, až bylo po všem.

Díky také tam nahoru andělu strážnému a taťkovi, protože to, že jsem minulý rok zažil u moře nejhorší počasí v životě, kdy bylo hezky jen půl dne, místní kroutili hlavami, že to nepamatují a já se taaaak těšil, že se budu celý týden smaženkovat, nebylo jen tak. Celé léto jsem neměl moc času být u vody a tak jsem se těšil, že se smahnu první týden v září. Ještě že to dopadlo, jak to dopadlo. Mohlo to být s ohledem na diagnózu mnohem, mnohem horší – díky tati!

Jirka